Called ‘The Art of Transplantation’, Kozelsky’s review of the newly opened Kunsthalle in Prague is a praise to the art of adaptive reuse, of which this project is a valuable example.
‘Honestly, who among you knows what alumina cement is, what are its advantages and disadvantages, why was it used and why should it not be used anymore? Aluminate cement is, among other things, the protagonist of the story of the transformation of Zenger’s transformation station, which in 2022 completed its functional metamorphosis from a technological infrastructure to a cultural infrastructure. At the Kunsthalle.’ ‘Vilém Kvasničky’s Zenger transformation station transformed by the Schindler Seko studio, Kunsthalle for short, is undoubtedly a good conversion. It respects the legacy, complements and enriches its environment, pushes the scope of its original meaning, is controversial and creates debate. It has a lot of good architectural places and moments. Personally, I like the lower part of the entrance ramp, a grandiose gesture, clearly leading to the main entrance. The ramp is complemented by a copper railing that runs down to the sidewalk leading around the front facade. In the place where the copper plates of the railing dig into the paving of the sidewalk, an arch can be seen, which turned green noticeably earlier than the rest of the copper facade elements. This was appropriated by dogs passing through the Kunsthalle. It is, to a certain extent, the rooting of the building, which is still unique for our landscape, but will hopefully become a new standard for work with a historical legacy.’
ERA21, #130 | 04/22 | ISSN: 1801-089X | p. 18 – 19
‘Ruku na srdce, kdo z vás ví, co to je hlinitanový cement, jaké jsou jeho výhody a nevýhody, proč se používal a proč už se používat nesmí? Hlinitanový cement je, mimo jiné, protagonistou příběhu transformace Zengerovy transformační stanice, která v roce 2022 dokonala svou funkční metamorfózu z infrastruktury technologické na infrastrukturu kulturní. Na Kunsthalle.’ ‘Zengerova transformační stanice Viléma Kvasničky transformovaná studiem Schindler Seko, zkráceně Kunsthalle, je bezesporu dobrou konverzí. Respektuje odkaz, doplňuje a obohacuje své prostředí, posouvá rozsah svého původního významu, je kontroverzní a vytváří debatu. Má spoustu dobrých architektonických míst a momentů. Já osobně mám nejradši spodní část vstupní rampy, grandiózního gesta, jasně uvádějícího k hlavnímu vstupu. Rampa je doplněna o měděné zábradlí, které sbíhá až k chodníku vedoucímu okolo čelní fasády. V místě, kde se měděné desky zábradlí zarývají do dlažby chodníku, je patrný oblouk, který zezelenal nápadně dříve, než zbytek měděných fasádních prvků. To si Kunsthalle přisvojili procházející psi. Je to do určité míry zakořeněním stavby, která je pro naše krajiny zatím unikátní, ale snad se stane novým standardem práce s historickým odkazem.’
ERA21, #130 | 04/22 | ISSN: 1801-089X | p. 18 – 19